Eva Melmuková

Eva Melmuková


Doc. PhDr. Eva Melmuková, narozena v Římě, ze starobylého telčského rodu Šašecích, vyznáním evangelička (masarykovského typu), typem vysočinský písmák, konfese táborské, povahou demokratka (se sociálním cítěním), studovala v Praze. Nejprve na Nerudově gymnáziu – pod lavicí, řekl bych, pilně četla prameny české reformace a Palackého koncepci českých dějin (už tehdy) přijala za svou a již ji neopustila. Pokračovala na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. J. L. Hromádkou prý oslněna nebyla, narozdíl od svých spolužáků, býval by jí byl bližší zřejmě F. Žilka a jeho tehdy již mrtví či penzionovaní liberální souputníci. Za to však ještě zažila F. Hrejsu, hvězdu F. M. Bartošovu a samozřejmě R. Říčana a A. Molnára. Záměrně jmenuji pouze představitele katedry církevních dějin. Po roce přidala totiž k teologii mimořádně historii a archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zde se jejím asi nejvýznamnějším učitelem stal V. Vojtíšek, přední diplomatik, heraldik a sfragista, archivář hlavního města a univerzity. Od něj a jeho žáků byla tedy cvičena (a vycvičena) v historické metodě a k práci s prameny. V závěru studia dostala první z faustovských nabídek, aby volila mezi teologií a historií.
Volila teologii a v prosinci 1954 nastoupila jako vikářka
pražského smíchovského sboru. Plamenná žena na kazatelně dostala přezdívku po francouzské, nejprve kacířce, později světici 14. století, a Praha se na ni chodila dívat… tři roky. Státní souhlas k výkonu duchovenské
činnosti ztratila na 29 let. A tak byla krámskou v Osvobozené domácnosti, figurantkou v Geodézii Stříbro, laborantkou v Západočeských mlékárnách, pracovnicí Městského muzea ve Stříbře a zásobovací referentkou Koh-i-nooru v Dačicích. K maturitě z klasického
gymnázia přidala maturitu z dálkového studia Střední průmyslové školy potravinářské technologie.
Uvolněná šedesátá léta jí „dovolila“ nové externí studium etnografie a folkloristiky, doktorát i odbornou práci v Muzeu Vysočiny. S nástupem normalizace znovu „změnila obor“ a tentokrát se ocitla ve Výzkumném ústavu pivovarském a sladařském.
V roce 1986 jí byl jako invalidní důchodkyni po celkové mrtvici dovolen návrat na kazatelnu, tentokrát telčskou, v kostele sv. Ducha. Za tři roky se ovšem v listopadových dnech jako první v Telči vyšplhala na improvizovanou tribunu (na chvíli se tam vedle ní objevil i Egon Bondy), zakládala zdejší Občanské fórum a vyhrála s přehledem první svobodné volby do zastupitelstva města, které bylo v této době zapsáno do seznamu UNESCO. V roce 1990 se na rodné fakultě habilitovala a krátkých pět let přednášela svůj vlastní obor, církevní dějiny.
S hůlkou na lavičku u některého z telčských rybníků dosud neusedla a nejspíš usednout ani nestihne. Vedle aktivit sborových totiž připravuje v archivech další edice tolerančních přihlášek, přednáší regionální historii jižní Vysočiny v muzejních spolcích, církevní dějiny při sborových výročích, moderuje práci historické společnosti Veritas, připravuje výstavy a píše odborné i popularizační studie či recenze.

Tituly autora